Přestože vyrůstal mezi látkami v krejčovské dílně svého dědečka, přijetí na krejčovské učiliště si musel vybojovat. Roman Humlíček si ale šel za svým a vypracoval se na hlavního návrháře značky Blažek a učitele budoucích návrhářů. Dnes tvoří pro GALARD. „Bylo jasné, že mě v životě nic jiného než krejčovské řemeslo nečeká,“ říká s úsměvem pánský návrhář a krejčí.

„Hrej si, ale do šití se nepouštěj.“

Hrál jste si jako malý na krejčího?

Ušil jsem si několik papírových obleků. Tehdy vycházely hrozně velké noviny, na které se oblek pro osmiletého kluka krásně vešel. Nejdříve jsem si šil kalhoty, ty jsem časem vychytal natolik, že se v nich dalo i chodit. Pak jsem se vrhl i na sako, to už ale bylo trochu nad možnosti materiálu.


Váš dědeček byl krejčí – pouštěl vás k opravdovým látkám?

Dědeček nechtěl, abych šil. Říkal: „Hrej si, ale do šití se nepouštěj.“ Já ale pořád seděl u šicího stroje, koukal mu pod ruce a přemlouval ho. Nakonec se mu mě zželelo a ušili jsme spolu první palcové rukavice. Vypadaly jako chňapky na hrnec. Pamatuji si, jak jsem jim různě obšíval a zdobil okraje. Měla je celá rodina.


Šil dědeček i na vás?

Ušil mi spoustu věcí, chodil jsem oblékaný jako malý dospělý. Zhruba v 10 letech mi ušil trenčkot, který se mi moc líbil. Dlouhý kabát tehdy děti běžně nenosily, takže jsem byl středem pozornosti.

„Sem chodí jen děvčata.“

Proč vás děda od šití zrazoval? 

Asi věděl, co by mě čekalo. Nakonec jsem tomu ale neunikl. Dědeček umřel, když mi bylo 13 let a nechal mi kompletní krejčovskou dílnu se spoustou látek, ještě v dospělosti jsem z té zásoby čerpal. I dnes mám schované nějaké knoflíky a další věci. 

humlicek1.jpg#asset:6772:contentImage

Začínal jako krejčí, později se zaměřil i na design. Foto: Tino Kratochvíl


Tehdy jste přešel od šití palčáků a papírových obleků k těm opravdovým?

To bylo až na krejčovském učilišti. V 17 letech jsem si ušil první oblek z manšestru.


Od cesty na krejčovské učiliště vás už nikdo nezrazoval?

Doma mi to rozmlouvali, ale já si to nenechal vymluvit. Jenže mě na učiliště nechtěli vzít, protože je to prý jen pro děvčata. Nakonec mi ale doktor po přímluvě napsal změněnou pracovní schopnost a tak mě vzali.

„Humlíček, potřebuji ušít kalhoty!“

Musel jste se sníženou pracovní schopností na vojnu?

Ano, na 2 roky. Ale bylo to jako z Černých baronů. Přišel za mnou náčelník vojenské správy a prý: „Humlíček, potřebuji ušít kalhoty!“ Tak jsem mu je ušil, rozkřiklo se, že jsem krejčí a pak už jsem šil pro všechny v náklaďáku zařízeném jako mobilní krejčovská dílna.


Zažíváte podobná překvapení i dnes, když jste renomovaný pánský krejčí a návrhář? 

Zrovna minulý týden jsem půjčil klientovi z Prahy vzorník materiálů a prosil jsem ho o brzké vrácení. A den na to mi před domem v Brně zastavilo auto, z něj vystoupil muž a řekl: „Já jsem asistent a vezu vám ten vzorník.“ Předal mi ho a jel zase zpátky do Prahy. 

humlicek4.jpg#asset:6775:contentImage

U pánského oblečení je podstatné to, co není vidět. Foto: Tino Kratochvíl


Takže vás po letech v oboru dokážou klienti stále překvapovat?

Ano, pořád poznávám někoho nového a pronikám do jeho prostoru. Oblékal jsem Leoše Mareše, italského velvyslance, často jezdím za klienty domů. Lidé mě pořád překvapují a to je na mé práci zajímavé.


Kudy vedla cesta od mobilního krejčovství v náklaďáku k oblékání italského velvyslance?

Na konci devadesátých let jsem spojil síly se značkou Blažek, tehdy neznámou značkou bez vlastní kolekce. Tvrdě jsme pracovali a za 16 let jsme se dostali prakticky na vrchol české pánské módy. Měl jsem také možnost pracovat v zahraničí, hlavně na severu Itálie a v Paříži. Osobně obdivuji italský přístup k pánské módě. Myslím, že na světě není místo, kde by se dělala lepší krejčovina.

„Trendy je nebýt trendy.“

Máte za léta v oboru nějaký oblíbený materiál?

Mám spíš neoblíbený – manšestr. Ale materiály s vlasem u krejčích nikdy nebudou favorité, protože se špatně žehlí. Důkladně se také vyhýbám materiálům z východu. Tkalcovský stroj může být stejný v čínské a italské továrně, rozdíl je ale v tom, co se s tkaninou děje po utkání v úpravně. Výsledné materiály pak fungují úplně jinak. 


Jaký je aktuálně váš nejoblíbenější kousek v šatníku?

Na zimu mám rád kabáty typu duffle coat, tedy volnější pláště, které vypadají zajímavě v kombinaci s přiléhavým oblekem. Tenhle trend je teď celkem vidět i na českých ulicích, jinak je podle mě trendy nebýt trendy.


Co byste poradil mužům, kteří si chtějí pořídit nový šatník?

Revizi šatníku by si měl udělat každý muž jednou za půl roku. Na sezónu by v něm měl mít alespoň 1-2 kalhoty, separátní sako, dvoje boty a kabát. Samozřejmě také oblek. Pokud neví, jak na to, měl by si nechat poradit. U všeho by se ale měl soustředit spíše na kvalitní řemeslné zpracování než na výstřednost. U pánského oblečení je podstatné to, co není vidět – kvalitní tkanina, perfektní střih, promyšlené zpracování.


A když někoho láká výstřednost?

Výstřední styl je pro lidi, kteří ho mají od přírody. Ostatní by se jej neměli snažit napodobovat. Být výstřední je totiž docela vysilující – jakmile se tak jednou zapíšete, ostatní to už od vás očekávají. A uživit výstřednost také není levné. 

humlicek5.jpg#asset:6776:contentImage

Z dílny Romana Humlíčka. Foto: Tino Kratochvíl


Mohl byste popsat novou kolekci made to measure obleků, kterou jste navrhl pro GALARD?

V kolekci jsou dvě linie – první splňuje požadavky na formální oblek pro mladší generaci. Je přiléhavější, štíhlejší, s úzkými nohavicemi. Druhá je uvolněnější, tradičnější a sedne především konzervativnějším gentlemanům.


A poslední otázka - co vám dala práce v oboru pánské módy?

Splnil jsem si díky ní sen. A doufám, že tahle cesta ještě zdaleka nekončí.


ROMAN HUMLÍČEK Narodil se do rodiny, kde se krejčovské řemeslo předává od 19. století. Od absolvování Středního odborného učiliště v Brně a Střední průmyslové školy oděvní v Prostějově pracuje v oboru, od roku 1993 také jako návrhář. Spolupracoval s řadou značek, z toho 16 let jako hlavní návrhář pro značku Blažek. Má zkušenosti z pracovních pobytů v Paříži a v Miláně, také učil budoucí návrháře na brněnské textilní průmyslovce. Nyní se věnuje tvorbě pod vlastním jménem a od roku 2017 spolupracuje s GALARDem. Roman Humlíček je ženatý a má 3 děti.

humlicek2.jpg#asset:6773:contentImage

Foto: Tino Kratochvíl